Záření je energie, která se šíří z jednoho bodu do druhého, buď jako vlny nebo částice. Každý den jsme vystaveni záření z různých přírodních i umělých zdrojů. Mezi ty přírodní patří například  kosmické záření ze Slunce a kosmického prostoru, záření z hornin a půdy, stejně jako radioaktivita ve vzduchu. Určité množství záření tak vykazuje prakticky každý předmět v našem okolí.

Radioaktivní svět kolem nás

Zdrojem přírodního záření jsou také například banány, které obsahují značné množství draslíku, jehož malé množství je radioaktivní. Množství těchto radioaktivních prvků v banánech je však natolik nízké, že není třeba se při jejich konzumaci ničeho obávat. Stále je totiž radiace vyzařovaná banány mnohem menší než ta, kterou naše tělo každý den přijímá z okolního světa.

Banány konkrétně obsahují malé množství izotopu draslíku 40 K. Jeho poločas rozpadu činí 1,25 miliardy let, což v přepočtu znamená, že v 1 g prvku se každou sekundu rozpadne asi 31 atomů. A jelikož průměrný banán zahrnuje zhruba 0,5 g draslíku, půjde přibližně o 15 atomů za sekundu.

Za umělé zdroje záření můžeme například považovat lékařské ošetření rentgenovým zářením, mobilní telefony nebo elektrické vedení. Existuje obecná mylná představa, že umělé zdroje záření jsou nebezpečnější než přirozeně se vyskytující záření. Tato domněnka je však mylná. Neexistují žádné fyzikální vlastnosti, které by dělaly umělé záření jiné nebo škodlivější než přirozené záření. Škodlivé účinky souvisejí s dávkou, nikoli s tím, odkud expozice pochází.

Jaký je rozdíl mezi zářením a radioaktivitou

Význam slov „záření“ a „radioaktivita“ je velice často zaměňován Přestože jsou oba výrazy do jisté míry příbuzné, z fyzikálního hlediska to zdaleka není totéž. Radioaktivitou se označuje nestabilní atom podstupující radioaktivní rozpad. Energie se uvolňuje ve formě záření, když se atom snaží dosáhnout stability nebo se stát neradioaktivním. Radioaktivita materiálu popisuje rychlost, jakou se rozpadá, a proces (procesy), kterým se rozpadá. Radioaktivitu lze tedy považovat za proces, kterým se prvky a materiály snaží ustálit, a záření za energii uvolněnou v důsledku tohoto procesu.

V závislosti na úrovni energie lze typy záření rozdělit na ionizující a neionizující. Ionizující záření má dostatek energie k odstranění elektronu z atomu, což může změnit chemické složení materiálu. Příklady ionizujícího záření zahrnují rentgenové záření a radon - radioaktivní plyn nacházející se v horninách a půdě.

Neionizující záření má menší energii, ale stále může excitovat molekuly a atomy, což způsobuje jejich rychlejší vibrace. Mezi běžné zdroje neionizujícího záření patří mobilní telefony, elektrické vedení a ultrafialové paprsky (UV) ze Slunce. Obecně platí, že čím vyšší je energetická hladina záření, tím je pravděpodobnější, že způsobí poškození. Například víme, že nadměrné vystavení ionizujícímu záření – řekněme z přirozeně se vyskytujícího plynného radonu – může poškodit lidské tkáně a DNA. Škodlivé může ale být i neionizující záření, například UV záření ze Slunce. Dále čtěte: (Bolševník nemusí být jen nežádoucím invazivním druhem. Ruským vědcům se z něj podařilo získat cenný materiál).

Zdroj: Sciencealert