Tank s názvem Objekt 279, jehož vývoj začal v továrně Kirov, v Leningradu, v roce 1957, je vskutku neuvěřitelným strojem. Jediný exemplář tohoto obra byl dochován do dnes a jeho aktuálním stanovištěm je tankové muzeum Kubinka, u Moskvy. Právě zde se této hromadě oceli dostalo zasloužilé renovace, a tank tak může návštěvníkům připomínat zběsilý závod ve zbrojení mezi někdejším Sovětským svazem a Západem. Tento tank je totiž v mnoha směrech unikátním strojem, který byl navržen tak, aby dokázal odolat i jadernému výbuchu a nejen to. 

Tank má hlavní výzbroj v podobě 130 mm kanónu M-65, vedlejší výzbroj tvořil kulomet ráže 14,5 mm. Poloautomatický nabíjecí systém poskytoval rychlost střelby pět až sedm ran za minutu. Zbraň byla vybavena stabilizačním systémem pro přesnou střelbu za pohybu a byla spojena s optickým dálkoměrem, automatickým naváděcím systémem a nočním zaměřovačem s infračerveným světlometem. Funkce, jako jsou tyto, byly ve své době velmi vyspělé. Vedle hlavního děla byl také koaxiální 14,5 mm těžký kulomet. 

Objekt 279 byl také optimalizován pro rychlejší pohyb po nerovném terénu, k čemuž mu napomáhaly jeho čtyři sady pásů, víceméně rovnoměrně rozmístěné pod trupem a kombinované tak, aby fungovaly jako dvojice na každé straně. Přejede tedy prakticky přes všechno, včetně tzv. českých ježků, což jsou na Ukrajině často používané kovové protitankové barikády.

Unikátní tanková technologie

Obrovský a těžký tank je také velmi dobře pancéřovaný. To se skládá z uspořádání celoodlévaných konstrukcí, z nichž mnohé jsou nakloněny pro extra ochranu, aby pomohly odklonit munici, prorážející pancéřování, a tvarované náboje. Mimo tyto pancéřové konstrukce je kolem trupu další eliptický štít určený k ochraně před vysoce výbušnými protitankovými projektily, které při průniku nespoléhají primárně na kinetickou sílu. Věž je rovněž celolitá, opět s ochranným protiteplotním štítem. Díky nekonvenčnímu tvaru trupu je tank mnohem méně náchylný k převrácení při jaderném výbuchu.

Skutečným unikátem byl čtyřpásový podvozek, který byl složen ze čtyř hnacích kol, 24 pojezdových kol a 12 koleček nesoucích pás. O pohodlí posádky se staralo hydropneumatické odpružení, které tanku umožnilo i měnit svou světlou výšku. Navzdory obrovské hmotnosti měl tank díky této koncepci velmi slušnou rychlost 55 kilometrů v hodině. Dojezd byl 250 kilometrů. Posádku tvořilo 5 mužů, a při konstrukci se maximálně dbalo na jejích ochranu před zbraněmi hromadného ničení.

Neúspěšný sovětský projekt

Testy začaly v roce 1959. Object 279 prokázal skutečně schopnost projet téměř jakýmkoliv terénem a žádný povrch či bahno pro stroj nebylo problémem. Tím dobré zprávy skončily. Pokud došlo k poruše podvozku, posádka jej v poli nebyla schopna opravit, byť se jednalo o pouhý sklouzlý pás. Zatímco průchodnost byla skvělá, daleko horší to bylo s obratností stroje, který byl na rovině a v manévrovacím boji velmi neohrabaný. Právě toto spolu s obřími náklady na údržbu, provoz i výrobu se staly zkázou celého projektu, který byl později ukončen. Dále čtěte: (4K87 Sopka: Tato stará, ale osvědčená sovětská zbraň je postrachem moderních vojenských lodí).

Zdroj: The Drive, Armadnizpravodaj