Dospělí obvykle sledují pohádky kriticky. Vidí v nich spoustu nereálných postav a řešení. Malé děti ale cítí, že pohádku musejí vnímat jako obraz – tedy ne logicky. Tuší, že každý chlapec může být Bajajou, že porazí draka, který střeží tu nejcennější bytost – tedy maminku, že Červená Karkulka se nestřetne s „vlkem“, ale s „cizím nebezpečným násilníkem“, že opuštěná „Mařenka s Jeníčkem“ se učí mít rádi i „zlou matku“, že „temný les“ je přeci plný nadpřirozených bytostí, protože i život je plný „nečekaných událostí a zvratů“. Nejen děti, ale i dospělí podprahově cítí, co je podstatou tradiční pohádky. Její symbolika totiž není logická a mluví tak přímo s naším podvědomím.

Kdo sleduje pohádky, mívá dobré vztahy

Odborník na pohádkové příběhy, Michal Černoušek, zdůrazňuje hlavně jejich význam pro správný vývoj vztahů: „Uvědomte si např., že malé děvčátko miluje a zbožňuje svého tatínka a chce jím být milováno se vším všudy, bezvýhradně a bez výjimek. Protože člověk je bytost narcistická, má především rád sám sebe, chce tatínka jen sám pro sebe. Jakmile děvčátko začne tatínka takto bezvýhradně milovat, dochází k citové trhlině. Ta je vyplňována fantaziemi: představami o tom, jak mi tatínek úplně a beze zbytku patří... To je doba, kdy se sourozenci a vlastní maminka proměňují v konkurenty, v rivaly (Pohádka o Popelce).“

Jinou pohádku pro holku a jinou pro kluka

Na druhou stranu chlapci se musejí popasovat zejména se vztahem ke své matce. „Drak je symbolem otce, maskulinní agresivity, síly dospělých mocností... A takový drak v očích malých chlapců střeží a hlídá tu nejmilovanější bytost – tedy maminku. Je známo, že na určitém vývojovém stupni touží mít chlapci maminku jen sami pro sebe (Pohádka o Bajajovi, Oidipovi apod.),“ uvádí Michal Černoušek.

„Pohádka o Bajajovi je mýtem o zrození hrdiny. Je to obraz postupného vývoje nezávislého já, na jehož konci by měl stát celistvý muž, nerozdrobený neurotickými úzkostmi... Vyprávění o hrdinovi je univerzálně důležité pro citový a mravní vývoj chlapců. Může nabírat i různých moderních převleků například v podobě Vinnetoua,“ vysvětluje.

Nestydět se za negativní vlastnosti

Pohádky napomáhají k vědomí, že každý má i stinné stránky, za které se nemusí stydět, že svět je někdy velmi složitý a klade nám mnohé překážky, ale stále je tu naděje. Důležitým poselstvím je právě ono vítězství dobra. Naše mysl musí přijmout fakt, že i z té největší šlamastyky se dá vydrápat kamsi do nebes, že i Popelka může být královnou a že princ ji miluje i ve špinavé zástěře, že i Hloupý Honza má šanci na trůn a že mocný černokněžník není nepřemožitelný a bude zničen. I ten největší pesimista se musí naučit věřit, že kdesi za devatero horami jsou lidé šťastní a nic jim nechybí. Je zcela zřejmé, že pohádkové příběhy vnášejí do chaosu řád a jsou nezbytnou duchovní potravou.

Pohádka obsahuje „vzkaz“ pro vaše nevědomí. Není dobré o pohádkách přemýšlet logicky. Mnohem vhodnější je sledovat pohádku jako obraz.

Pomoc proti úzkostem

Významně pohádky pomáhají u psychických úzkostí. „V pohádkách je často ten zlý vyhoštěn. Není totiž v životě horší hrozba, než zůstat opuštěn, sám, vyvržen ze světa. Být vyobcován znamená nejen v pohádkách, ale i v primitivních pospolitostech definitivní konec. Je proto těžké zbavit se strachu z osamocení. Obzvláště děti takovou separační úzkost prožívají velmi intenzivně,“ zdůrazňuje Černoušek.

Podobně se ve svých knihách vyjadřuje další odborník na pohádky, psychoterapeut Bruno Bettelheim: „Existuje všeobecně rozšířený odpor k tomu, aby se děti dozvěděly, že příčinou mnoha životních nezdarů je naše přirozenost – sklon všech lidí jednat agresivně, asociálně, sobecky, ze zlosti a úzkosti. Namísto toho chceme, aby děti věřily, že všichni lidé jsou vrozeně dobří. Ale děti vědí, že ONY vždycky dobré nejsou, a často by raději nebyly. To je v rozporu s tím, co jim říkají rodiče, a právě to činí z dítěte v jeho vlastních očích netvora,“ zdůrazňuje Bettelheim, podle kterého pohádka bere existenciální úzkosti a těžká rozhodování vážně a přímo je oslovuje: pořebu být milován a strach z vlastní bezcennosti, lásku k životu a strach ze smrti.

Každá drobnost je důležitá

Dítě prožívá zásadní proměny v povaze věcí všude kolem, i když dospělí jeho vnímání nesdílí. Zkusme pozorovat chování dítěte ve vztahu k neživým předmětům: některé z nich – tkanička do bot nebo hračka – je dokážou přivést k naprostému zoufalství a k pocitu, že je úplně hloupé. V okamžiku, kdy předmět jako zázrakem poslechne a vyplní příkaz, stane se z nejsklíčenější bytosti ta nejšťastnější. Cožpak to nedokazuje kouzelnou povahu předmětu? Malé dítě toho dokáže samo jen málo, a to vede k mnoha zklamáním. Pohádka tomu předchází tím, že připisuje neobyčejně vysokou hodnotu i nejnepatrnějším činům.

Pohádky pomáhají i dospělým

Lidé si v příbězích vždy nacházejí spřízněné duše. „Když se seznamujeme s obsahem pohádkového příběhu, měli bychom mít na paměti, že jednotlivé pohádkové postavy můžeme chápat jako obrazy našich vlastních typických sklonů v myšlení a jednání. Budeme-li takto postupovat, můžeme pohádkový příběh učinit naším vlastním příběhem. Tedy spíše než abychom pohádkové postavy nadměrně objektivizovali, ptejme se: Co o mně tahle postava vypovídá? Mám stejné zkušenosti jako ona? Myslím a jednám podobně? A jaké důsledky z toho pro mne vyplývají? To je důležité si uvědomit,“ říká psycholožka Murray Stein. Doporučuje také nevysvětlovat dětem význam pohádek. Každý si v příběhu najde potravu, kterou právě potřebuje. O dalších důvodech, proč číst pohádky, jsme psali zde.

Zdroj: tradicni-terapie.cz, spiegel.de.