Přibývá lidí, kteří nechtějí žít ve společné domácnosti a raději volí vztahy na dálku, případně se vůbec nechtějí vázat. Mnohdy se ohánějí „potřebou svobody“. Ve skutečnosti se za odmítáním rodiny obvykle skrývá strach. Čím jsme slabší a citově labilnější, tím jsou pro nás pevné svazky náročnější.

Psychoterapeut Pavel Špatenka říká, že v našich partnerských vztazích se příliš odráží nevědomé emoce. „Dospělý člověk naší doby postrádá nástroj na řešení složitých emocionálních vztahových vazeb a z nich povstávajících konfliktů, potažmo partnerských krizí, do nichž ústí v dnešní době většina vztahů kolem nás. Přitom čím méně vědomě jsme procházeli minulými vztahy, tím více se s každým dalším vztahem uzavíráme sami sobě a druhým. Myslíme si, že nemáme žádný nástroj k tomu, abychom se dokázali s takovými ,zraněními´ z minulosti vypořádat,“ uvádí zkušený odborník na vztahy.

Když jsme zamilovaní, vidíme na druhém jen to hezké. Pak ale postupně vnímáme i jeho stinné stránky. Na tom není nic divného. Bohužel pak přijde na řadu množství sebeklamů a podvědomých reakcí. „Platí, že to, co se nás na druhých dotýká, nedokážeme přisoudit sami sobě – a právě o tyto části charakteru většinou jde, uvědomit si, kdo jsem já,“ upřesňuje Špatenka.

Touha po klidu působí destrukci

Ve snaze oddělit se od všeho, co nám na druhých vadí, zbouráme to, co jsme předtím roky pracně budovali. Rozchody, vřava, tahání o děti, pomluvy, sebelítosti. Oběti a pachatelé. Zkrátka sebeklamy všeho druhu nahrazují skutečná řešení. Namísto toho, abychom poctivě pátrali ve vlastním nitru a učili se v takových situacích rozlišit klamné obrazy, vracíme se zpátky k nevědomým a prastarým primitivním návykům odstranit z vnějšího světa všechno to, co narušuje náš zdánlivý klid.

„Je třeba naučit se vnímat, kolik iluzí stojí mezi námi a vnějším světem, protože nejsme schopni vnímat skutečný stav věcí, sami sebe a vztah takový, jaký opravdu je, proto se pak vztahy kazí,“ dodává.

Partner nemá povinnost nás uspokojovat

Terapeutka Iveta Havlová zdůrazňuje, že nemůžeme po partnerech chtít, aby nám dali to, co potřebujeme, ale nedali nám to rodiče. Partner nemá žádnou povinnost nás zachraňovat.

„Pokud nebyly dobře naplněny potřeby naší symbiotické fáze s maminkou, když jsme byli miminka, neseme si s sebou tento deficit do života. Informace, že jsme dosud nedostali absolutní, „nekonečné“ objímání, pohledy do očí, držení, hlazení, je doslova vtištěná do nervových spojů našeho těla.

Podvědomě se potom snažíme tento deficit dohnat s partnerem, a tím ho přetěžujeme. Příliš si nárokujeme jeho čas a pozornost, chceme být pro partnera převelice potřební, užiteční, až životně důležití a tomu podřizujeme vše. Pozornost si tvrdě nebo lítostivě vynucujeme a tím od sebe druhého ještě více odháníme. I zcela bezvýznamná gesta (neobjal mě po příchodu domů, vyhýbá se mému pohledu, jede si na víkend s přáteli...) si optikou dětských zklamání vykládáme fatálně,“ vysvětluje na svých kurzech Iveta Havlová.

Připomíná také, že kvůli podvědomé volbě partnera se mohou přitahovat i lidé, kteří se k sobě vůbec nehodí. I tady pomůže návštěva odborníků a práce na sobě samém. Tedy nikomu nic nevyčítat, ale postarat se hlavně o svou psychickou harmonii. Proč se hádáme zejména hned při příchodu domů, si přečtete zde.

Zdroj: tradicni-terapie.cz, zdravstvyite.ru.