V sedmdesátých letech minulého století probíhal závod ve zbrojení mezi USA a tehdejším SSSR. V tomto období probíhalo na obou stranách velké množství vojenských výzkumů ve snaze vyvinout co nejefektivnější zbraňové a pozorovací technologie.

Jednou z vážných hrozeb byly atomové ponorky. Základním předpokladem pro eliminaci ponorky je její odhalení. Obě velmoci se kromě celé řady dalších technologií zabývaly také výzkumem bioluminiscence, která se vyskytuje u řady mořských organizmů. Pomocí této nevšední metody chtěly odhalit nepřátelské plavidlo.

Některé mořské organismy vytvářejí vlastní světlo v podobě bioluminiscence. Tato vlastnost se vyskytuje od miniaturních tvorů až po žraloky a funguje na bázi kombinace molekul luciferinu s kyslíkem, která vytváří světelnou reakci. V případě velkého množství drobných světélkujících organizmů je tato záře vidět i na hladinu.

Pro ponorku může být bioluminiscence v určitých situacích problém. V roce 1918 se německá ponorka pokoušela proplout Gibraltarským průlivem a během své plavby narušila podmořskou školku bioluminiscenčních organizmů. Stalo se tak v blízkosti vojenské základny, takže ponorka byla velice rychle odhalena a zničena.

Sověti mysleli, že bioluminiscence může být použita ke sledování velmi tichých ponorek provozovaných americkým námořnictvem a NATO (čtěte: Příběh britské ponorky, která během studené války ukradla super tajný sovětský sonar). Druhá strana se zase výzkumem zabývala ve snaze zavčasu odhalit ruské ponorky, které by mohly ohrozit konvoje plující Atlantikem.

Přes řadu studií všech možných druhů svítících mořských tvorů se ani jedné straně nepodařilo za pomoci této technologie vyvinout žádný funkční detekční systém. Bioluminiscence byla nepředvídatelná, a proto se vojáci drželi sonaru a radaru, které používají dodnes. Dále čtěte: (Unikátní japonská ponorka z druhé světové války byla skutečné monstrum).