Severokorejský diktátor nedávno prostřednictvím svého ministra zahraničí oznámil zneklidňující zprávu, že hodlá provést test vodíkové bomby daleko v Tichém oceánu. Vodíková bomba je přitom mnohonásobně ničivější zbraní než atomové bomby, které donutily Japonsko kapitulovat ke konci druhé světové války.

Oba typy zbraní hromadného ničení jsou laicky často označovány atomovou bombou, ničivá síla obou technologií je přitom naprosto zásadní. Rozdíl mezi termonukleární vodíkovou bombou, oproti štěpné atomové bombě začíná již na atomové úrovni.

Atomové bomby, tedy ty, které byly použity ke zničení japonských měst Nagasaki a Hirošima ke konci druhé světové války, fungují na principu neřízeného štěpení jader těžkých prvků. Když se neutrony nebo neutrální částice atomového jádra rozštěpí, některé zasáhnou jádra blízkých atomů a rozdělí je také. Výsledkem je nekontrolovatelná a velice destruktivní řetězová reakce.

Bomby, které byly shozeny na Hirošimu a Nagasaki, explodovaly silou 15 a 20 kilotun TNT. Tato jednotka se používá pro vyjádření ničivé síly jaderných zbraní a dalších vysokoenergetických událostí, jakými mohou být například dopady těles z vesmíru.

Naproti tomu první test termonukleární zbraně neboli vodíkové bomby ve Spojených státech v listopadu 1952 zaznamenal výbuch s energií 10 000 kilotun TNT. Termonukleární bomby sice začínají stejnou štěpnou reakcí, která pohání atomové bomby, ale většina uranu nebo plutonia zůstává v první fázi nevyužita. V další fázi má tak vodíková bomba k dispozici větší část explozivní síly bomby, než je tomu u štěpné bomby.

V první fázi výbuch zkomprimuje část plutonia-239, tedy materiál, který pak projde štěpením. Uvnitř zkomprimovaného plutonia-239 se nachází komora plynného vodíku. Výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, která rozběhne takzvanou termonukleární fúzi. Vysoké teploty a tlaky způsobené štěpením plutonia zapříčiní, že atomy vodíku se spojí. Zmíněný proces termonukleární fúze přitom dále uvolňuje neutrony, které se vracejí zpět do plutonia, rozštěpí více atomů a ještě více zesilují štěpnou řetězovou reakci.

Podle velikosti nálože výbuch odpovídá přes 100 kilotun TNT, největší sestrojené bomby mají však účinek desítek megatun TNT. Taková bomba je pak schopna zničit domy v okruhu 20 km a zapálit hořlavé předměty ve vzdálenosti až 100 km od epicentra výbuchu.

Vlády po celém světě používají globální monitorovací systémy k detekci jaderných testů v rámci úsilí o prosazení smlouvy o všeobecném zákazu testů (CTBT) z roku 1996. Smlouva má celkem 183 signatářů, ale její dosah je velmi omezený, protože klíčové národy, včetně Spojených států, ji neratifikovaly. Od roku 1996 tak stále provádí Pákistán, Indie a Severní Korea testy jaderného arzenálu.

Na základě smlouvy se však alespoň vybudoval systém seizmického monitorování, který dokáže odlišit jaderný výbuch od zemětřesení. Osm radionuklidových monitorovacích stanic po celém světě měří atmosférický dopad, jehož pomocí lze dokázat, že výbuch zjištěný jinými monitorovacími systémy byl ve skutečnosti způsoben jadernou zbraní.