Česká ekonomika by přijetím eura získala stabilnější, méně zranitelnou a méně kolísavou měnu. Podnikové sféře by odpadla podstatná část nákladů spojených se zajištěním se proti kurzovému riziku.

Na druhou stranu by ovšem česká ekonomika tíživě pocítila dlouhodobý náklad v podobě ztráty vlastní nezávislé měnové politiky. Také by přišla o možnost dohánět ekonomicky vyspělejší státy prostřednictvím postupného zpevňování koruny, zbyl by v tomto ohledu pouze inflační kanál dohánění. Přitom z empirických sledování zemí, které euro přijaly během jednotlivých fází rozšiřování eurozóny, neplyne, že by euro podporovalo vzájemný obchod s dalšími členskými státy evropské měnové unie.

Podíl objemu zahraničního obchodu se státy eurozóny a objemu zahraničního obchodu se státy Evropské unie se po přijetí eura v jednotlivých fázích rozšiřování eurozóny v souhrnu nenavyšuje, spíše je třeba hovořit o stagnaci.

Zejména by ovšem Česká republika přijetím eura vstoupila do měnové unie, která podle poměrně širokého konsensu předních světových ekonomů, jako je například laureát Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, trpí fundamentálními nedostatky ve své samotné architektuře.

Ty sice lze odstranit, ovšem takový zásah vyžaduje značné odhodlání a vůli evropských politiků a hlubokou a důslednou reformu eurozóny, která – stejně jako zachování její nynější podoby, ovšem není bez rizika a bez nákladů. Tyto náklady bezprostředněji a tíživěji dopadnou na členské státy eurozóny než na státy nečlenské.