V dnešní době je letecká doprava pokládána většinou lidí za něco samozřejmého. Ale po druhé světové válce představovala ten největší luxus. Letecké společnosti měly sídla na nejlepších adresách jako například v Pařížské ulici, Na Příkopě, na Václavském náměstí či v Revoluční ulici.

Jen málo věcí ilustruje změnu poměrů u nás po roce 1948 tak výstižně, jako tento inzerát: Letadlem to stihnete. Bylo totiž jasné, že řada lidí, která v těchto poválečných letech váhala, zda zemi, jež se řítila do dalších potíží, opustit, už to při nejlepší vůli nestihne. A to ani letadlem, a mnohdy ani jiným dopravním prostředkem.

Náš národní dopravce (ČSA) s tímto sloganem však dál vytrvale zval na cesty do evropských metropolí. Inzeráty se objevovaly v Rudém právu nebo v deníku Svoboda.

Počet pasažerů rostl z desítek na stovky

Pokud se podíváme na dobu počínajícího socialismu u nás z pohledu čísel spojených s leteckou dopravou, budou se nám ve srovnání se současností zdát nicotná. V polovině 50. let se průměrný počet pasažérů na jedno letadlo u nás pohyboval kolem třicítky. Za dvacet let už to bylo ale spíše u čísla 200.

Na konci 50. let přepravily naše aerolinky přes půl milionu cestujících, o pět let později jich bylo víc než milion. V sedmdesátých letech počet ještě vzrostl, a to na milion a půl.

Čtyři roky poté, tedy v roce 1972, co začala fungovat nová Ruzyně (současné Letiště Václava Havla v pražské Ruzyni), hlásily statistiky, že tam bylo dobaven již 1 milion 700 tisíc pasažérů. Tím jsme se přiblížili letišti například ve Vídni. 

Letecká doprava byla luxus, který si nemohl dovolit každý

Nutno říci, že spojení turistiky a létání začalo posilovat u nás v 70. letech, ale zdaleka nebylo dostupné všem. Cena za letenku ve srovnání s jinými typy dopravy byla vysoká a stále představovala luxus.

To ostatně potvrzoval i přístup ČSA. Kanceláře v paláci Kotva i odbavovací centrum Vltava v paláci Merkur působily už od prvního dojmu nedosažitelně. A nejen působily. Vícečlenná rodina, která by se chtěla dostat na palubě Iljušinu k moři, by musela střádat několik dlouhých let, aby si to mohla dovolit.

Velmi prestižní povolání podléhalo úzkému výběru

Obraz toho, jak moc byl svět létání a letecké dopravy v době socialismu odlišný, dokresluje i fakt, že povolání pilota, stevardky či palubního inženýra bylo velmi úzce výběrové. Předpokladem byl u všech vhodný kádrový profil, ale také velmi přísné požadavky na vzdělání. Lidé průměrní šanci neměli, dostat se tam mohli skutečně jen ti vyvolení.

Rozdíl byl i v tom, v čem cestující vstupovali na palubu letadel. To, že by na sobě měli tričko a batoh, bylo téměř nemožné. Muži cestovali v oblecích, ženy v kostýmcích nebo jiném přiměřeném oblečení. V letadle se podával oběd, většinou v porcelánu nebo kvalitním plastu, který se jedl nerezovými příbory. Čtěte také: Za socialismu byl výběr potravin opravdu skromnější. Nedostupný uherák byl jen na oslavy.