Osud Afghánistánu nabral rychlý spád. Radikální hnutí Tálibán obsadilo hlavní město a zmocnilo se prezidentského paláce i většiny úředních budov, které v Kábulu sídlí. Překvapení nad překotným vývojem neskrývají ani představitelé americké vlády, která společně se západními spojenci afghánskou armádu posledních dvacet let cvičila, vyzbrojovala a investovala do ní miliardy dolarů. 

Jak uvádí zpravodajský server The Wall Street Journal ve svém komentáři, pád Kábulu nejen snížil globální postavení Ameriky a posílil Tálibán, ale posílil i jeho spojence z teroristické sítě Al-Káida, kterým je sousední Pákistán. V oficiálních prohlášeních sice Pákistán uvádí, že podporuje mírové řešení v Afghánistánu. Ale pokud na světě existuje nějaké hlavní město, kde bylo vítězství Tálibánu přijato se sotva skrývanou škodolibou radostí, pak to byl Islámábád.

Exiloví Pákistánci na síti sdílejí videonahrávku z roku 2014, v níž Hamíd Gul, bývalý šéf pákistánské vojenské zpravodajské služby (ISI), říká před diváky v televizním studiu: „Až se bude psát historie, bude v ní stát, že ISI porazila Sovětský svaz v Afghánistánu s pomocí Ameriky. A pak bude následovat další věta: ISI s pomocí Ameriky porazila Ameriku.“ V letech 2002 až 2018 poskytla americká vláda Pákistánu více než 33 miliard dolarů pomoci včetně zhruba 14,6 miliard dolarů v rámci takzvaných „podpůrných koaličních fondů“, které vyplatil Pentagon pákistánské armádě. Ve stejném období se Pákistán staral o selhání amerických snah v Afghánistánu tím, že tajně ukrýval, vyzbrojoval a cvičil bojovníky Tálibánu.

Od pákistánských generálů vyžadovalo vítězství v „dvojí hře“, tedy ostentativní pomoci Americe, zatímco tajně podporovali její nepřátele, dost obratnosti. Občas se zdálo, že spadla klec, zvlášť v roce 2011, když příslušníci americké vojenské námořní jednotky SEAL zabili Usámu bin Ládina, vůdce Al-Káidy, v bezpečném útočišti nedaleko pákistánské vojenské akademie.

Ale vlády v USA, ať už republikánské, nebo demokratické, odmítaly přijmout opatření, která by mohla přimět Pákistán, aby si svou podporu Tálibánu rozmyslel. Nápady, jako je násilná denuklearizace Pákistánu, uvalení sankcí na vojenské činitele, zabránění v cestách a studiu na Západě pro činitele ISI a jejich rodiny, zbavení Pákistánu označení „zásadní spojenec mimo NATO“ a jeho zařazení na seznam zemí podporujících terorismus, se nikdy nedostaly dál než do zpráv expertních skupin a médií. Washington vždy couvl v obavě z nestability ve více než 200milionové zemi disponující jadernými zbraněmi. Pákistán je sebevražedný útočník a zpráva, kterou vysílá, zní: ‚Jestli se k nám přiblížíte moc blízko, tak se odpálíme."

Nyní se svět té nestability pravděpodobně tak jako tak dočká. Prozatím sice vítězství Tálibánu naplní desítky let dlouhou snahu pákistánské armády získat strategický význam kontrolou Afghánistánu. Ale to generály neuspokojí, ale jen povzbudí jejich apetit. V pákistánské armádě posílí vliv těch, kdo se na Afghánistán dívají nejen z geopolitického hlediska, ale také jako naplnění náboženského projektu zakořeněného v extrémní interpretaci islámu, který se vyhýbá veškerému západnímu vlivu. Rozčarování bojovníků Tálibánu. Něco podobného zřejmě nečekali.

Zdroj: wsj.com.