Číňané se totiž v souvislosti s úspěšným tažením Joea Bidena na Bílý dům začali v rostoucí míře obávat, že vznikne silná zájmová koalice, jejímiž pilíři budou USA a EU. A že tato koalice společně s dalšími státy vyvine na Čínu v koordinovaný tlak, a ta tak bude muset nakonec učinit citelnější ústupky, než jaké dělá za účelem dojednání dohody nyní.

EU se ovšem dotažením úmluvy dopouští téže chyby, kterou mnozí v uplynulých letech oprávněně vytýkali administrativě končícího amerického prezidenta Donalda Trumpa. Trump postupoval vůči Číně jednostranně, místo aby spojil síly s EU a potenciálně dalšími zeměmi. Místo aby působil v rámci širší zájmové koalice, jednostranně s Čínou bojoval zejména prostřednictvím navyšování cel na její dovoz do USA. Tento jeho vlastní boj je méně účinný, než by byl postup v rámci širší mezinárodní fronty. Jakkoli USA a Čína před úderem pandemie na přelomu let 2019 a 2020 dojednaly úvodní fázi své obchodní úmluvy, zdaleka nelze hovořit o jednoznačném úspěchu USA. Trump navíc ještě kontraproduktivně stupňoval napětí v transatlantických vztazích, což Číně jen nahrávalo.

Od Bidenovy administrativy se v oblasti mezinárodního obchodu obecně čekají dvě věci, upozorňuje hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Zaprvé to, že změkčí postoj USA k EU a že dokonce třeba i obnoví jednání o úmluvě typu TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), kterou Trump po svém nástupu do úřadu v roce 2017 shodil ze stolu. Zadruhé to, že fakticky nijak nesleví z vyostřeného postoje Trumpovy administrativy právě vůči Číně.

Peking si tedy snadno spočítal, že USA po Bidenově nástupu nijak „nevyměknou“, přičemž navíc hrozí to, co za Trumpa nehrozilo, tedy že vytvoří alianci s EU. Proto si Čína pospíšila, učinila mírnější ústupky, a plácla si s EU, aby tak ztížila, ne-li znemožnila účinný koordinovaný postup USA a EU vůči sobě samé. EU měla a mohla vyčkat, až se Biden v Bílém domě „rozkouká“ a pokusit se teprve poté, třeba i v rámci společného postupu s USA, přimět Čínu k výraznějším ústupkům a ke znatelnějšímu otevření a „pozápadnění“ své ekonomiky.

Čína zkrátka jen aplikovala určitou formu staletími osvědčené taktiky „rozděl a panuj“. Pravda, půdu jí pro to svým zmíněným jednostranným postupem připravil Trump. Jenže EU na styl Trumpova jednostranného jednání navazuje a "střílí" tak celý Západ do nohy.  Čína tak odchází posílena, neboť Západ nyní kulhá ještě více než za Trumpa, a to ještě dříve, než Biden vůbec začal v Bílém domě úřadovat.

Čínské ústupky poslední fáze jednání na úmluvě s EU zahrnují odstranění překážek pro zahraniční investice v oblastech elektromobility, telekomunikací nebo soukromého zdravotnictví, ale také v rámci finančních služeb, realitního sektoru nebo lodní přepravy. Jsou-li dosavadní zkušenosti vodítkem, Peking stejně jen otevírá sektory, v nichž již mají čínské subjekty vybudovanou neochvějně silnou pozici. Peking by měl dle dohody s EU také vykazovat větší transparentnost v oblasti svých průmyslových dotací. Dohoda však nijak neotevírá například oblast čínských veřejných zakázek a nevylepšuje uspokojivě ani možnost evropských firem účinně své investice v Číně ochraňovat. Má stále daleko k tomu, co by v oblasti investic vedlo k plně recipročnímu vztahu.

Sečteno, podtrženo, to že dochází k určitému posunu a k určitému otevření ze strany Číny, ještě neznamená, že nejde o promarněnou příležitost a prohru celého Západu, uzavírá Kovanda. Dohoda o brexitu z hlediska české ekonomiky očima odborníka.