Znamená to tedy však, že kdyby – nedej bože – propukla válka, záhy bychom neměli co jíst? Rozhodně ne. I když slýcháme mnoho nářku nad tím, jak Česko není soběstačné, skutečný problém českého zemědělství tkví podle ekonoma Lukáš Kovandy v něčem docela jiném.

Samotná primární zemědělská produkce naší země není slabá. To je možná překvapivé konstatování, když jsme přece ve stále hlubším schodku. Potíž je v tom, že je levná. Jinými slovy, jsme schopni sklidit relativně dost obilí (sklizeň základních obilovin letos bude podle odhadů vyšší o 0,26 tuny na hektar a druhý velmi špatný rok v řadě, co se úrody týká, nás tedy naštěstí nejspíše nečeká) a jsme schopni chovat dost dobytka či drůbeže. Dokonce tolik, že pokud by se náš zemědělský zahraniční obchod počítal na tuny, dosahujeme už od počátku tisíciletí přebytku.

Například v roce 2016 jsme vyvezli o skoro devět milionů tun více zemědělské produkce, než kolik jsme dovezli. Jenže z velké části bohužel vyvážíme levnou, jen málo zpracovanou produkci. Takže zhusta exportujeme třeba krmiva, obiloviny, olejnatá semena, živá zvířata, minerální vodu či čerstvé mléko, uvádí Kovanda.

Takováto produkce sice hodně váží, ale málo stojí. Cena jednoho kilogramu takového vývozu je prostě nízká. A co hůř, je stále nižší. Takže v roce 2001 kilogram českého zemědělského exportu vyšel průměrně na zhruba šestnáct korun. V roce 2016 už to ovšem bylo jen necelých třináct korun.

Docela jiná situace panuje v oblasti zemědělského dovozu. Dovážíme totiž zemědělskou produkci s vyšší mírou zpracování. Jedná se třeba o sýry, tvaroh, vepřové maso nebo čokoládu. Kilogram dovozu tak stojí více než kilogram vývozu. A tyto nůžky se navíc rozevírají. Ve zmíněném roce 2001 stál kilogram dovozu lehce přes 22 korun, v roce 2016 už bezmála třicet korun. Kilogram dovozu tedy od počátku tisíciletí zdražil z 1,4násobku na
skoro 2,5násobek ceny kilogramu vývozu.

Česko je levným chlévem a levným lánem Evropy, to je kámen úrazu našeho agrárního zahraničního obchodu. Co s tím? Pomohla by silnější vývozní orientace na méně rozvinuté země. Do nich jsme totiž schopni vyvážet zemědělskou produkci s vyšší mírou zpracování.

Bohužel, teritoriálně vykazuje český zemědělský zahraniční obchod příliš silnou orientaci naopak na rozvinuté ekonomiky, pro které jsme oním levným lánem a chlévem. Šedesát procent obratu tuzemského agrárního zahraničního obchodu se uskutečňuje jen s pěti zeměmi, a to s Německem, Slovenskem, Polskem, Rakouskem a Maďarskem.

Neblaze se v tomto případě projevuje podřízenost české zahraniční obchodní politiky pravidlům společné obchodní politiky EU, která omezuje možnost větší teritoriální pestrosti tuzemského agrárního zahraničního obchodu. Problémem číslo jedna ale rozhodně není to, že je naše zemědělská produkce malá. Problémem je to, že tu její část, kterou vyvážíme, vyvážíme příliš levně, uzavírá Lukáš Kovanda.