Vědci přišli se zajímavým výzkumem, jehož cílem bylo zjistit, jak úspěšná mohla být trepanace, kterou prováděli indiáni v Incké říši. V době, kdy Incká civilizace obývala území několika jihoamerických států, nebyl tento druh operace ničím výjimečným. Vědce ale překvapila až 80procentní úspěšnost těchto zákroků, které se navíc prováděly s absencí jakýchkoliv moderních léků.

Podle autorů studie začali indiáni s trepanacemi v souvislosti se smrtelnými poraněními hlavy, kterými bojovníci trpěli v krvavých bitvách. Díky tomu dokázali zamezit otokům mozku, který v mnoha případech znamená smrt. Trepanace mohly mít podle vědců ale také rituální účel, protože našli množství lebek, které nevykazovaly žádná poranění.

Výzkumníci svou pozornost věnovali šedesátce lebek pocházejících z Peru z doby 400 let před naším letopočtem až do 16. století našeho letopočtu. Z lebky se dá velice snadno poznat, zda pacient zákrok přežil a celkový počet přeživších je velice překvapil. U nejstarších operací bylo procento přeživších asi 40 procent. O několik století později tato starověká civilizace dosáhla až 83procentní úspěšnosti.

Výrazný pokrok experti zjistili nejen v úspěšnosti zákroků, ale také kvalitě jejich provedení. Velikost provedených otvorů se s postupem času výrazně zmenšila a k jejich vzniku byla potřeba menší síla, díky tomu se také snižovalo riziko poškození mozku.

Pro srovnání lékaři v devatenáctém století dokázali trepanaci provádět pouze s 50 procenty úspěšnosti. Přestože se zranění způsobené střelnými zbraněmi během novodobých válek nedají srovnat s poškození tupými předměty, je schopnost dávných Inků velmi obdivuhodná (čtěte: Genetický výzkum potvrdil legendy o původu dávné indiánské civilizace).