O vývoji a historii žloutenky typu B vědci stále vědí poměrně málo. Analýza genomů prastarého viru z mumie chlapce, který v roce 1569 zemřel v italské Neapoli, potvrdila výskyt tohoto viru, přestože se dříve odborníci domnívali, že zemřel na neštovice.

Jeho tělo bylo pohřbeno v bazilice San Domenico Maggiore, odkud bylo v roce 1985 exhumováno. Následný vědecký výzkum, který v té době neobsahoval rozbor DNA, určil jako příčinu smrti neštovice. V té době se jednalo o nejstarší důkaz výskytu neštovic v období středověku.

Pomocí pokročilých postupů analýzy DNA výzkumníci došli k překvapivému závěru. Dítě zemřelo na žloutenku B. Vyrážka v jeho obličeji tedy nepochází z neštovic, ale z infekce žloutenkou.

U malých dětí infekce jater hepatitida B může způsobit puchýřovité vyrážky na obličeji, nohou, hýždích a pažích, tedy na všech místech, které vykazuje i prastará mumie.

Zajímavým zjištěním pro vědce je, že zatímco některé viry se vyvíjejí velmi rychle, někdy i v řádů dní, tento prastarý kmen žloutenkového viru jasně naznačuje, že se během posledních 450 let téměř nezměnil.

Vědecký tým našel naprosto shodné vazby mezi starobylými a moderními kmeny žloutenky, oběma chybí časová struktura. Jinými slovy, neexistuje měřitelná rychlost vývoje během období 450 let, které odděluje vzorek mumie od moderních vzorků.

Podle některých odhadů žije na světě až 350 milionů lidí, kteří trpí chronickými potížemi způsobenými HBV.

„Čím hlouběji pochopíme chování pradávných pandemií a zdrojů nákaz, tím rychleji budeme schopni na tyto hrozby reagovat a hledat efektivnější nástroje pro jejich léčbu,“ uvedl Hendrik Poinar, evoluční genetik z McMaster Ancient DNA Center.

Mumie v sobě často ukrývají cenné informace z historie lidské populace, které moderní vědě mohou pomoci v nejrůznějších oblastech výzkumu. Nedávno bylo představeno nové zařízení, které dokáže nahlédnout do útrob mumifikovaných těl bez jakéhokoliv poškození. Více o nejmodernějším skeneru se dozvíte v tomto článku.