Německo po první světové válce investovalo do vývoje raketové techniky a tato snaha nabrala ještě větší obrátky během druhé světové války. Německým inženýrům se nejprve podařilo sestrojit létající bombu V-1, kterou však později nahradilo dílo zkázy pojmenované V-2. Tato velká raketa se stovkami kilogramů výbušnin, dokázala srovnat se zemí celý městský blok a navíc přilétala z obrovské dálky. Tyto pokrokové zbraně byly masivně využívány pro bombardování Velké Británie během druhé světové války. Jejich vývoj byl však nesmírně drahý a bombardování poměrně nepřesné.

Tento týden tomu bylo přesně osmdesát let od chvíle, kdy raketa A-4, jakožto první stroj postavený lidmi, doletěla až na samý okraj naší planety a poprvé se tak dotkla vesmíru. Tato raketa, jak už bylo řečeno, nebyla určena pro mírovou misi, nýbrž byla cestou ke zrodu nebezpečné zbraně s názvem V-2. Raketa byla během svého slavnostního vzletu ozdobena dívkou sedící na srpu měsíce. Během zkušebního letu dosáhla raketa výšky devadesáti kilometrů, poté se zřítila do moře necelých dvě stě kilometrů od místa jejího startu.

Inženýři nacistického Německa se vývojem této rakety zabývali již od roku 1937, kdy využili předchozích znalostí z raketového oboru, jejichž strůjcem byl legendární inženýr a konstruktér Wernher von Braun. I start rakety A-4 ale provázely nesnáze, kterým konstruktéři museli čelit.

Trnitá cesta vývoje

Premiérový pokus, kterého se zúčastnil tehdy čerstvě jmenovaný říšský ministr zbrojní výroby Albert Speer, totiž 18. března 1942 skončil výbuchem rakety ještě před startem. Ani další starty v průběhu léta onoho roku pak nebyly úspěšné, zkušební A-4 vzlétly jen do výšky pěti a 12 kilometrů a pak spadly zpět na zem. Až během říjnového letu se podařilo dosáhnout výšky devadesáti kilometrů, ani tento start se však neobešel bez komplikací. Dráha rakety totiž nebyla optimální a pro bojové účely byla jednoduše příliš strmá. Konstruktéři tak měli před sebou ještě velice dlouhou cestu, než se podařilo vyrobit raketu V-2.

Vývoj V-2 se podařilo dotáhnout až ke konci války a tak se dá říci, že tato destruktivní zbraň, která měla potenciál změnit průběh války, přišla již příliš pozdě. Vývoj totiž značně komplikovaly časté nálety britského letectva, které během října 1943 vývojové středisko v Peenemünde téměř srovnaly se zemí. Německo tak muselo najít nové místo, které by zůstalo utajeno před britským letectvem. Obří podzemní komplex vznikl u města Nordhausen, kde ho vybudovali vězni z koncentračních táborů.

Smrtící zbraň

Téměř až do konce války tam v otrockých podmínkách pracovaly desítky tisíc vězňů z koncentračních táborů a nejméně 20 tisíc z nich zahynulo. Ani ukrytí do podzemí ale nepomohlo práce na raketě příliš urychlit. Konstruktéři se například dlouho potýkali s tím, že při návratu k zemi hlavice samovolně explodovala. První V-2 tak byly připraveny k nasazení teprve koncem léta 1944, tedy až po invazi do Normandie, což bylo pro Německo příliš pozdě. Přesto jich ale Němci proti Británii a čerstvě osvobozenému Beneluxu vypustili přes 2900 kusů. Poslední zabíjela v březnu 1945 a celkem se počet obětí této „zázračné zbraně“ odhaduje na osm tisíc. Dále čtěte: (Rover Perseverance objevil organické molekuly na Marsu. Navíc v oblasti, která byla před miliony let obyvatelná).

Zdroj: Česká televize