O mnohé z těchto lidí pečují doma jejich rodinní příbuzní, případně další blízcí. Těchto „pečujících laiků“ je už více než půl milionu a jejich počet kvůli obecnému stárnutí české populace rok od roku narůstá. Typickým „pečujícím laikem“ je žena středního nebo vyššího věku, která se mnohdy ještě stará o své nezletilé děti. Vžívá se tedy označení „sendvičová generace“, což jsou právě lidé středního věku pečující o své ještě nesamostatné děti a současně již také o nemohoucí, stářím scházející rodiče.

Obětavost a vytížení vede „sendvičovou generaci“ často k vlastnímu vyhoření, ztrátě zaměstnání nebo rozpadu vlastní rodiny. Výdaje státu na péči o dlouhodobě nemocného pacienta v domácím prostředí přitom představují zhruba sedm miliard korun ročně, vyplývá z údajů Diakonie ČCE.

To znamená, že stát průměrně hradí pečujícímu laikovi kolem 14 tisíc korun ročně, měsíčně nějakých 1200 korun. Vzhledem k tomu, oč vše mnozí zástupci „sendvičové generace“ svojí péči o blízké přichází, jde o velmi nízkou sumu. Pečující laici tak jsou jakýmsi „neviditelným pilířem“ tuzemského sociálního systému, kteří ke své škodě, finanční i osobní, výrazně šetří peníze daňových poplatníků, aniž se o tom vůbec pořádně ví.

Sami pečující laici, ač jsou de facto výrazně podhodnocenou pracovní sílou, si často ani neuvědomují, že mají nárok na příspěvek na péči, případně se zdráhají o něj zažádat. Pravdou také je, že úřady postupují při přiznávání příspěvku často velmi zdlouhavě a nepřívětivě, což žadatele odradí. Nejčastěji se tak pečující laici připravují o tisíce korun měsíčně, u řady z nich však jde o i více než deset tisíc korun. Čtyři z deseti Čechů finančně krvácí. A to nejhorší teprve přijde.