Z ekonomického hlediska může být takové opatření přínosné, a to i v Česku. V Izraeli argumentují náklady plynoucími z časových zrát způsobených dopravními zácpami při dojíždění na pracoviště.

Dopravní zácpy obecně představují značnou ekonomickou ztrátu. To proto, že cestující neproduktivně „sedí v popojíždějícím autě“, místo aby se věnovali produktivnější či smysluplnější činnosti. Tyto ztráty jsou citelné také v českém kontextu, nejen v tom izraelském. Například v Praze lze tuto ztrátu vyčíslit na 3,1 miliardy korun ročně. To je klíčový závěr odborné studie, kterou zpracoval tým ekonomů působících na výzkumných pracovištích a na univerzitách v České republice a v USA. Studii nedávno zveřejnil americký Národní úřad pro ekonomický výzkum.

Autoři studie se snaží vyčíslit takzvané náklady obětované příležitosti, které daný řidič, případně i spolucestující, nese kvůli tomu, že se ocitl v zácpě nebo hustším provozu pražské silniční dopravy. Pokud například kvůli nečekané zácpě, způsobené dopravní nehodou, přijede pozdě do práce, mohou mu tímto nákladem být ušlé tržby nebo ušlá mzda.

Jedním z důsledků koronavirové krize bude tak jako tak rozšíření fenoménu „home office“, a to minimálně v soukromé sféře. Před úderem koronaviru, v loňském roce, vykazovalo Česko v rámci EU podprůměrný podíl zaměstnaných osob pracujících obvykle právě z domova. Podíl odpovídal jen 4,6 procenta osob. Vyplývá to z dubnových údajů Eurostatu.

V důsledku koronakrize tedy v příštích letech zřejmě dojde k poměrně znatelnému navýšení podílu jak těch osob, které pracují z domova obvykle, tak zejména těch, které takto pracují alespoň občas. Třeba právě jeden den v týdnu, jak o tom nyní uvažuje izraelská vláda, jakožto o opatření zaměřeném na veřejnou sféru.

Mnoho lidí, firem a vzdělávacích institucí si během koronakrize uvědomilo, že přechodem na online může ušetřit náklady, ale nelze sázet na to, že po krizi už všichni budou pracovat online a z domova. Fyzický byznys nezmizí. Řada lidí, včetně manažerů, si uvědomuje, že pokud celý den pracují na počítači z domova, mají za den až několik videokonferencí, na konci dne zjišťují, že mluvili nikoli s člověkem, ale s jeho vzdáleným zobrazením. Fakticky nemluvili k člověku, ale ke stroji, umělé hmotě a obrazovce. Při videokonferenci nikdy nezažijete moment překvapení z náhodného setkání. Vždy se jedná o pevně domluvenou schůzku s jasnými pravidly. Online hovor není komunikace s živým člověkem, kde se projevují emoce a funguje vzájemná chemie.

Lidstvu je přirozený sociální kontakt. Neplánovaná, spontánní diskuze, umocněná osobní kontaktem vede někdy i k průlomovým byznysům, kontraktům, nakonec i vynálezům a objevům. V online komunikaci takové jiskření nikdy neproběhne.

Po krátkodobém opojení z práce z domova a online komunikace se velká část firem vrátí k mezilidskému kontaktu v kanceláři. Online komunikaci tedy nepřeceňujme, ale ani nepodceňujme. Nyní se kyvadlo vychýlilo ve prospěch online, ale po nějaké době se vrátí a ustálí v přirozeném evolučním toku, upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda. Více než propouštění se ale teď Češi bojí jiné věci.