Stát by uhradil částku za za období od vyhlášení nouzového stavu dne 12. března až do letošního 30. června. Uleví se tak desetitisícům provozů typu hospod, malých obchodů či kadeřnictví.

Podmínkou pomoci je ovšem to, aby se nájemce dohodl s pronajímatelem na slevě. Pokud například nájemce běžně – mimo nouzový stav – pronajímateli platí 18 tisíc korun měsíčně, nyní by mu zaplatil pouze šest tisíc, přičemž dalších šest tisíc by pronajímateli zaplatil stát, resp. tedy daňový poplatník. Pronajímatel by tedy získal dvě třetiny běžného nájmu, zatímco nájemce by uhradil pouhou třetinu běžného nájmu.

Další podmínkou je pochopitelně to, že se musí jednat o nájemce z řady těch podnikatelů, jimž stát kvůli koronaviru takříkajíc „zavřel krám“, tedy znemožnil provozovat běžnou podnikatelskou činnost, ať už jde o provoz hospody, obchůdku nebo třeba kadeřnictví.

Z ekonomického hlediska lze takové opatření vítat, neboť zasaženým podnikatelům umožní zadržet část likvidity, v našem příkladě konkrétně dvanáct tisíc korun měsíčně. Fakt, že poškozený podnikatel uhradí na nájemném třeba právě šest tisíc měsíčně místo osmnácti tisíc mu umožní lépe čelit současné nelehké situaci, kdy je jeho podnikání buď zcela znemožněno, nebo výrazně omezeno.

Na podpoře takto decimovaného podnikatele se ovšem podílí pronajímatel, takže stát, resp. daňový poplatník nepřebírá veškeré záchranné plnění. Stát zde mohl být přece jenom velkorysejší a podílet se na záchraně nikoli z jedné třetiny, ale z poloviny, protože takto vyvolává tlak na pronajímatele, aby se na pomoci citelně podílel. Veřejné zdroje by to stálo místo tří miliard miliardy čtyři, což je zcela snesitelný dodatečný náklad vzhledem k pozitivnímu přínosu navýšené likvidity dotčených podnikatelů. Vláda se nechová fér. Ať se omluví a odejde, říká Miroslav Kalousek.