Trumpova administrativa vychází z toho, že mnohdy postačí pouhá hrozba sankcí, aby jejího adresáta odradila od dobyvačného či jinak ohrožujícího jednání.

Loni Trumpova administrativa zvýšila celní sazbu na dováženou tureckou ocel na 50 procent, ovšem letos v květnu ji zase snížila zpátky na 25 procent. Nyní ji Trump opětovně zvyšuje. Dovoz turecké oceli do USA se po letošním snížení cla však už nevrátil na původní úroveň, takže například letos v srpnu byl meziročně o 88 procent nižší. Turci totiž mezitím našli jiná odbytiště. Turecká ocel například ve vyšší míře směřuje na evropské trhy, což přidělává vrásky na čele třeba i českým nebo slovenským ocelárnám.

Podle ekonoma Lukáše Kovandy potenciální zpřísnění Trumpových sankcí vůči Turecku však představuje problém nejen pro evropské oceláře, ale také evropské bankéře. Turecko je totiž vysoce závislé na financích ze zahraničí. Toto financování by ale mohlo v důsledku sankcí vyschnout. Nejde přitom o žádné malé peníze, nýbrž zhruba o 170 miliard dolarů, tedy dvacet procent tureckého hrubého domácího produktu.

Trumpovy sankce by totiž zřejmě nakonec přiměly zejména západoevropské banky, jako je UniCredit, aby se z Turecka stáhly, tedy aby se částečně či zcela zbavily podílu v tureckých bankách. Loňskou krizi turecké měny liry ještě vydržely, při druhém obdobném otřesu by však takovou trpělivost čelit dalším ztrátám mít nemusely. I když je pravda, že lira zatím na hrozbu amerických sankcí nijak výrazněji nereaguje.

Kromě italské banky UniCredit mají značné angažmá v tureckém bankovnictví také španělská banka BBVA nebo francouzská BNP Paribas. Jen v příštích dvanácti měsících dojde v Turecku do splatnosti 60 miliard dolarů cizoměnového dluhu. Případný masivní odliv zahraničního kapitálu ze země, podnícený americkými sankcemi, by tak mohl způsobit vážný ekonomický otřes, protože v oslabené liře bude splácení cizoměnového dluhu pochopitelně mnohem obtížnější.