Letoun Bartini Beriev s označením VVA-14 byl obojživelný stroj vyvinutý k detekci jaderných ponorek, a to jak pod hladinou tak na hladině. Jedná se o typický projekt studené války, který vznikl na počátku 70. let s nástupem amerických jaderných ponorek vyzbrojených novými balistickými střelami UGM-27 Polaris. Tyto ponorky byly zařazeny do výzbroje amerického námořnictva v 60. letech 20. století.

Prototyp VVA-14 byl vybaven řadou pokročilých zbraňových systémů, jako byla protiponorková torpéda, povrchový tankovací systém a nový rádiový lokalizační systém, který umožňoval sledovat podvodní cíle až na vzdálenost 1500 kilometrů

Obrovský výkon pro vertikální vlet

Obojživelný letoun byl navržen jako katamaran se 14 motory, přičemž 12 z nich mělo na starost vertikální vzlet z vody a zbývající dva sloužily ke zrychlení na rychlost až 760 km/h. Tyto motory umožňovaly stroji startovat a přistávat na vodě, a to i během bouře kategorie pět, stejně jako let ve výšce pouhých 12 metrů nad mořem.

Jeho pozoruhodný design, nestandardní vlastnosti a vysoké náklady na provoz se později však staly důvodem k ukončení jeho dalšího vývoje. Tento projekt byl nahrazen vývojem strojů z projektových kanceláří Tupolev a Iljušin, které představily svá obojživelná letadla. Přestože tyto stroje nebyly schopny vertikálního vzletu, byly cenově dostupné pro sériovou výrobu.

Nákladná výroba a provoz

Konstrukční a provozní náklady VVA-14 byly srovnatelné s dálkovými strategickými bombardéry, přičemž obojživelné letadlo nebylo schopno dosáhnout ani zdaleka takového doletu. Poměr cena výkon byl jednoduše pro Sovětský svaz, který už se v tu dobu topil v problémech, únosný. Později se od vývoje letounů s vertikálním vzletem zcela upustilo, protože se ukázaly jako nepotřebné pro širší armádní účely. Dále čtěte: (Obří japonské ponorky Sentoku měly na palubě sebevražedný bombardér. U spojenců budily velké obavy).

Zdroj: RTBH, Void.