Víte ale, proč v tyto dny zní po vsi řehtačky, rozumíte správně nejznámější koledě a víte, který den je třeba uklidit domácnost a kdy určitě neprat prádlo? Pojďte si připomenout, proč a jak se dříve velikonoční obyčeje dodržovaly.

Symboly mládí a nového života

Asi nejznámějším a nejdodržovanějším zvykem u nás je koleda s pomlázkou v ruce. Dříve bylo pondělní vyšlehávání spleteným vrbovým proutím a výslužka doménou výhradně chlapců, dnes už ale běžně potkáte i dívky, které si jdou vykoledovat něco dobrého. Stará tradice tvrdí, že proutí je symbolem mládí a vajíčka zase nového života. Muži tak ženy švihali, mrskali či chcete-li šupali pomlázkou, aby je omladili a dodali jim zdraví a krásu. Ženy jim za to na oplátku darovaly kraslice a malovaná vejce. 

Hody, hody do provody, dejte vejce malovaný....

Hody, hody do provody, dejte vejce malovaný, … neexistuje snad žádný Čech, který by tuto notoricky známou koledu neznal. Zkusili jste se ale někdy zamyslet nad významem jednotlivých slov textu? Co je to ta „provoda“? Tak se dříve říkalo první neděli po Velikonocích. Do roku 1094 se totiž tyto svátky slavily po dobu osmi dnů. Od Božího hodu Velikonočního až do oné „Provody“ či chcete-li provodní neděle. Nyní je tak jasné, že původní smysl říkanky neměl nic společného s doprovázením, ale s časovým určení oslav.  

Řehtačky a klapačky nahrazovaly zvuk zvonů

Velikonoční veselí dříve začínalo již čtvrteční večerní mší, kdy na každé vsi utichaly zvony, které prý odlétaly do Říma. Znovu se pak rozezněly až na Bílou sobotu a mezitím je nahrazoval hluk řehtaček a klapaček. Po vsích tak ráno, v poledne a navečer vyrážely skupinky především chlapců, kteří obcházeli dům po domu a pronikavými zvuky informovali sousedy o klekání a poledni namísto zvonů. Za odměnu dostávali podobně jako při pondělní koledě vajíčka či něco dobrého na zub. O jiném magickém svátku a jeho významu si přečtěte zde.