Ministerstvo financí navrhlo sloučit poplatek z ubytovacích kapacit a rekreační a lázeňský poplatek do jednoho. Nově by jej odváděli všichni, kdo nabízejí krátkodobý pobyt, bez ohledu na místo ubytování nebo jeho účel. Opatření by se tak dotklo jak zavedených hoteliérů, tak i příležitostných pronajímatelů přes platformu Airbnb. Novelu zákona o místních poplatcích  předložilo ministerstvo financí do vnějšího připomínkového řízení.

Za každý den ubytování by se mělo platit maximálně 21 korun, a pokud se vše schválí, tak už od ledna 2020. Od následujícího roku by měl stoupnout poplatek na 50 korun. Z poplatku budou vyjmuty vysokoškolské koleje, zdravotnická nebo lázeňská zařízení, pokud nefungují jako hotely, a prostory sloužící sociálním a charitativním účelům.

Krok ministerstva financí je reakcí na zejména v Praze se prudce rozvíjející byznys s pronajímáním bytů přes portál Airbnb. Zejména v centru metropole jsou měsíčně nabízeny k pronájmu tisíce bytů, z nichž jejich majitelé většinou neodvádějí daně ani poplatky.

Díky novým pravidlům by například Praha mohla získat až 50 milionů korun ročně, které jí zatím kvůli legislativní šedé zóně utíkají. Pronajímatelé namítají, že jde jen o příležitostný výdělek, na trhu však působí řada z nich, kteří touto formou pronajímají i desítky bytů a mají tuto formu podnikání jako hlavní výdělek.

„Provozovatelé nabízející ubytování přes Airbnb mají oproti hotelům nebo penzionům tu výhodu, že na rozdíl od nich nemusejí do koncové ceny pobytu promítnout místní poplatky za ubytování. Díky tomu, že se nový poplatek bude vztahovat na poskytnutí placeného ubytování bez ohledu na to, zda je místo ubytování kolaudováno jako ubytovací zařízení, či nikoliv, tuto nerovnost odstraňujeme," uvedla ministryně financí Alena Schillerová.

Nový poplatek z pobytu bude moci vybírat jakákoliv obec, přičemž jeho výši si může stanovit sama, nejvýše však na úroveň maximální sazby.

Byznys s Airbnb se snaží regulovat i jiná velká evropská města. Třeba v Berlíně mohou tamní hostitelé turistům pronajímat jen menší část své nemovitosti, v níž zároveň sami bydlí. V Madridu či Amsterdamu zase existují časové limity, které pronajímatelům nařizují, aby své byty či domy dávali k dispozici jen po 60 či 90 dnů v roce.