Klíčový ukazatel výkonu amerických akcií, index Standard & Poor’s 500, se propadl nejvýrazněji od burzovního krachu roku 1987, o 9,5 procenta. Ústřední evropský akciový index, Euro Stoxx 600, ztratil 11,5 procenta, tedy nejvíce ve své historii. Hlavní index kanadských akcií měl svůj nejhorší den od roku 1940. Takzvaný „index strachu“ vykázal včera svoji nejvyšší hodnotu od 28. října 2008, kdy – měsíc po pádu investiční banky Lehman Brothers – vrcholila kritická fáze světové finanční krize.

Jak upozorňuje český ekonom Lukáš Kovanda investorům po celém světě totiž včera došlo, že zřejmě řadu dalších oblastí Západu, včetně USA, čeká to, čím prošla čínská provincie Chu-pej a čím prochází Itálie. Koronavirus už je plně na Západě. Je jen otázkou, otázkou, již zodpoví příští dva nebo tři týdny, jaké jeho země či oblasti budou další „Itálií“. V nejhorším možném scénáři bude Západ jedním velkým „Wu-chanem“. Wu-chan je čínské město, kde nákaza poprvé propukla a kde si vyžádala nejvíce obětí na životech.

Burziány tak svírá historicky vlastně bezpříkladná nejistota stran toho, kde a v jaké míře se koronavirus projeví enormním nárůstem počtu nakažených a bohužel i zemřelých. Přetížení nemocnic, jemuž nyní čelí Itálie, je trpkou ochutnávkou toho, co během několika dnů či týdnů zažijí některé další oblasti Západu – může jít o Německo, Česko, Spojené státy, nikdo neví.

Podle Kovandy nejistotu umocnili politici a další vrcholní činitelé, například centrální bankéři. Odpověď amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo šéfky Evropské centrální banky Christine Lagardeové na enormní nejistotu včera trhy rozhodně neuklidnila, spíše je jen dále znervózněla. Investory jen utvrdila v tom, že politici a centrální bankéři už se ocitli ve zpožděné smyčce a jako veškerá společnost Západu jen bezradně a bezmocně čekají, kde a jak prudce se nákaza projeví.

Lagardeová dokonce těžce zkoušené Itálii ještě přitížila. Na tiskové konferenci po měnověpolitickém zasedání Evropské centrální banky se vyjádřila v tom smyslu, že rolí Evropské centrální banky není snižovat rizikovou přirážku dluhu problémových zemí typu Itálie. Tím ovšem poněkud „vrazila vidle“ – a v nejhorší možný moment – do celého takřka osmiletého snažení ECB signalizovat trhům, že udrží pod kontrolou náklady dluhu jakékoli země eurozóny, ať si to už vyžádá cokoli. Něco takového totiž předchůdce Lagardeové Mario Draghi signalizoval od léta 2012 a právě tento jeho závazek zásadně přispěl k vyřešení evropské dluhové krize. Ostatně po slovech Lagardeové začala riziková přirážka na italském dluhu rapidně narůstat, což mezi investory oživilo vzpomínku právě na dluhovou krizi.

Zkrátka a dobře, trhy nyní žijí v přesvědčení, že to nejhorší, co se šíření nákazy týče, Západ teprve čeká. A děsí je i to, že politici a centrální bankéři jsou tváří v tvář této historické hrozbě bezradní a bezmocní a v horším případě navíc ještě nekompetentní, způsobující další zhoršení již tak extrémně závažné situace, upozorňuje Kovanda.