Adam Vojtěch má na svém webu heslo J. F. Kenedyho: “Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“ Co on podle svého názoru udělal pro tu svou?

"To, že člověk vůbec jde do politiky a jde pracovat pro stát, veřejný sektor, je určitý vklad. A já jsem s tímto heslem vstupoval do politiky. Kandidoval jsem jako poslanec, pak jsem se stal ministrem, což jsem samozřejmě nepřepokládal. Heslo se mi líbí, protože lidé to často vnímají tak, že tady je nějaký stát, ten nám něco nařizuje, říkají, že něco nefunguje dobře. Ale ne každý je ochoten pro to něco udělat, nějak se angažovat, něco změnit. V tomto směru já jsem se rozhodl jít s kůži na trh, jít do té pozice, kde skutečně hodně fouká, ne vždy je to příjemné. Člověk je pod různým tlakem. Ale stále v tom vidím velký smysl, že člověk může určité věci posouvat nějak dopředu," řekl Vojtěch.

Na otázku, zda od chvíle, kdy podal demisi jako ministr zdravotnictví, spí klidněji, Adam Vojtěch odpověděl, že neměl nikdy problém se spánkem, ale spí rozhodně více. Tři roky strávil ve vrcholné funkci, kdy vstával denně kolem páté a domů se vracel pozdě v noci. Na jeho zdraví se to prý nějak zásadně nepodepsalo. Ovšem poté, co skončil ve funkci, se konečně pořádně vyspal.

V momentě, kdy nastupoval do čela zdravotnického resortu, mu bylo pouhých 31 let. Občas prý i vnímal jisté dojmy od starších kolegů, jako od zkušenějších, že třeba jim není dvakrát příjemné, že jim bude šéfovat podstatně mladší člověk. Ale řada lidí z této oblasti znala Vojtěcha už předtím, protože dříve pracoval na ministerstvu financí a byl poměrně hodně v kontaktu s některými kolegy a nešel do úplně neznámého prostředí. Sám razí teorii, že věk není zásluha. Jisté zkušenosti tam mohou být, ale neznamená to, že starší znamená automaticky zkušenější.

Když Adam Vojtěch před několika týdny končil ve funkci ministra, stáli téměř všichni zaměstnanci v aule a tleskali mu. Jeho samotného to dojalo.

„Koho by to nedojalo, zvláště, když cítí, že odchází odněkud, kde ho lidé, samozřejmě ne všichni, ale mnozí měli rádi, tak je to vždy trošku bolestivý okamžik. Ale na druhou stranu mě to potěšilo, protože člověk tam odevzdal hodně času, osobního života, částečně možná i zdraví. A každý je rád, když to druzí ocení a musí to hodnotit jiní… A potěšilo mě, že jsem dostal na mé působení poměrně hodně pozitivních zpráv,“ říká Adam Vojtěch.

Byli ale nejen tací, kteří jej obdivovali, milovali, ale i ti, kteří ho často nazývali „Kenem“ a „Superstarem“ či ministrem “covidu”. Nějak zvlášť se jej to prý ale nedotýkalo, respektive snažil se nebrat si to příliš k tělu.

Vojtěch byl nejenom nejmladším, ale asi i nejslušnějším ministrem vůbec. Umí se však někdy rozčílit a bouchnout do stolu a udělal to někdy?

„Párkrát ano, ale není to úplně můj styl práce. Já se spíš snažím sezvat kolegy, řešit to s nimi, najít věcné řešení, kdy řeknu to, jak si to představuji. Nepotřebuji zvyšovat hlas, práskat do stolu, bouchat dveřmi nebo nějak vulgárně nadávat. Každý má nějakou povahu, každý je nějak vychován a většinou se nedá ten člověk zásadně změnit. Samozřejmě pro někoho to může být problém, když není úplně ostrý vlčák a v politice třeba neprosadí to, co je potřeba… Já si to úplně nemyslím, spíš je to často o argumentech.

Před časem uvedl, že od chvíle, kdy skončil na ministerstvu, tak se mu premiér Andrej Babiš neozval. Nyní ale přiznal, že se pracovně setkali. A i když třeba neměli vždy shodné názory, jejich vztahy jsou korektní a chápe časovou zaneprázdněnost ministerského předsedy.

Jaký byl Andrej Babiš jako šéf, jak se cítil, když na něj na tiskovce útočil, „ať řekne to jméno – jméno…". Jaké vztahy měl a má s Romanem Prymulovou a co si myslí o jeho působení na ministerstvu? Zda máme šanci zvládnout covidovou situaci a jak by mělo vypadat odměňování lékařů a sester v rámci epidemie, i to, kdy bude mít svůj vlastní koncert, na to Adam Vojtěch velmi upřímně v pořadu Face To Face odpovídal.