Dramatický snímek se Zuzanou Stivínovou v hlavní roli natočil se svolením Jiřího Štěpničky legendární režisér Viktor Polesný. Zachytil tak skutečný příběh herečky, kterou v podstatě komunistická státní bezpečnost s přispěním některých závistivých, do komunismu tehdy zapálených kolegyň hereček, chtěla totálně zničit. Herečka dokonce strávila přes 9 let ve vězení. Největší trauma to bylo pro jejího syna Jiřího, dnes známého divadelního i seriálového herce. 

Jiřina Štěpničková, mezi jejíž životní partnery patřil i kolega Ladislav Pešek, prožila jak roky plné úspěchu a slávy, tak i momenty totálního pádu na dno, ponížení a degradace. Zatímco za války byla uchráněna tomu, že by musela poklonkovat nacistům a nuceně hrát v německých filmech, jako někteří její kolegové a kolegyně - někteří rádi, jiní z nutnosti, aby nepřišli o práci a neskončili v koncentráku, po válce ji čekala studená sprcha. 

Role se jí nehrnuly. Naopak. Dostávala jen samé čurdy, tedy malé role, což ji mrzelo. Jak profesně, tak finančně. Živila sebe a svého malého syna. Proto tak snadno naletěla komunistické StB. Dopis jí předal tehdejší slavný režisér prvorepublikových filmů František Čáp, který stál dokonce třeba za legendární Babičkou s Terezií Brzkovou v hlavní roli, a kde Štěpničková hrála onu bláznivou Viktorku. Byl totiž taky zneužit a netušil, co způsobí. O rok později sám emigroval se svou matkou do Německa a později se usadil ve Slovinsku.

Štěpničková legendě o kamarádovi, který ji zve do Rakouska a nabízí jí tam angažmá i role u filmu, uvěřila a se svým tříletým synem v baťohu na zádech se pokusila o emigraci na Šumavě přechodem přes státní hranici. To bohužel nevyšlo. Ani nemohlo.

"Převaděč generál Hruška byl konfidentem Státní bezpečnosti, zadržel ji a maminka tak byla odsouzena na 15 let vězení. Byla vězněna a deset let mě pak vychovávali prarodiče," vzpomíná po letech na bolestné chvíle syn Jiří, který se narodil v Anglii a jehož otcem byl profesor kreslení ze Strakonic Jan Samec. Původně se herec jmenoval po tátovi - Samec. Až později si nechal změnit příjmení po matce. Po zmařené emigraci skončil v dětském domově, než byl předá do péče babičce a dědečkovi.

Základní školu absolvoval na venkově. Až do svých 13 let byl bez matky, která se pak na základě snížení trestu z 15 na 10 let dostala ven. V žaláři v Pardubicích strávila víc jak devět let.

Žádost o její omilostnění podepsala řada jejích kolegů a přátel jako třeba Martin Frič, Jiří Trnka, Ladislav Pešek, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Jaroslav Vojta, Zdeněk Štěpánek, Růžena Nasková, Dana Medřická, Eduard Kohout, Zdenka Baldová, Lída Vostrčilová... V roce 1960 byla nakonec z vězení propuštěna na podmínku, a to dva měsíce před prezidentskou amnestií. 

Těšilo ji, že se za ni řada kolegů postavila i přesto, že sami riskovali. Co ji ale velmi mrzelo a zasáhlo, bylo to, když zjistila, že se našli v dnešním Vinohradském divadle, v tehdejším Divadle československé armády naopak ti, kteří pro ni dokonce požadovali trest smrti. Pod dopis, který byl návrhem pro zbavení hrdla pro "zrádkyni" a "vlastizrádkyni", se měly podepsat už tehdy velké herecké hvězdy - Vlasta Chramostová, Jarmila Švabíková, Světla Svozilová, Soňa Neumanová, zapálená komunistka Světla Amortová, ale také Jiřina Jirásková, Antonie Hegerlíková nebo Karolína Slunéčková. 

"Jediná Karolína se mámě skutečně po letech omluvila s tím, že byla´mladá a hloupá´a v podstatě zmanipulovaná. Karolína byla veskrze hodná ženská, velmi ji to trápilo, a té jsem také její mladickou nerozvážnost uvěřil," uvedl nedávno Jiří Štěpnička. 

Štěpničkové se omluvila i Antonie Hegerlíková a údajně i Jiřina Jirásková, které samy přiznaly dokonce i v televizních rozhovorech, že se "nechaly zmanipulovat a stáhnout", a že vědí, že to byla obrovská lidská chyba. Ostatní to ale zřejmě netrápilo.

Herečka Vlasta Chramostová sice až do své nedávné smrti tvrdila, jak se kolegyni omluvila, ta jí odpustila, a že jí to velmi mrzí, nicméně slova svého času kované komunistky a ve své době agentky StB nikdy nikdo nepotvrdil.

Po svém propuštění z vězení získala Štěpničková angažmá v divadle v Kladně, kde byla dva roky, a pak přešla do pražského Realistického divadla, kde byla až do své smrti. Pak dostávala role dokonce i ve filmech, do kterých se jí nechtělo. Ovšem musela. Nešlo poté, co vyšla z vězení, odmítnout. Třeba v roce 1961 si zahrála malou roli Nejdkové v dramatu Kohout plaší smrt. Šlo o tendenční snímek tehdejšího komunistického režimu, který prakticky obhajuje násilnou kolektivizaci venkova v padesátých letech 20. století a vykresluje provokatéry Státní bezpečnosti jako nebojácné obránce komunismu. 

Následně natočila ještě 20 filmů, včetně těch známých, jako Zločin v dívčí škole, Kladivo na čarodějnice, Pěnička a Paraplíčko, Skřivánci na niti, Všichni proti všem, ale zahrála si také v televizních seriálech jako jsou Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Ve znamení Merkura nebo Synové a dcery Jakuba skláře. Šlo o její poslední roli, premiéry se však nedočkala. Zemřela 5. září 1985 po delším boji s rakovinou. Pohřbena je na Olšanských hřbitovech v Praze.