Eurostat totiž každoročně sestavuje statistiku podílu populace s nadměrnými náklady na bydlení. V ČR loni tento podíl činil 7,8 procenta, což je nejméně minimálně od roku 2005, od kdy Eurostat pro ČR danou statistiku vede.

Domácnost podle definice Eurostatu vykazuje nadměrné náklady na bydlení tehdy, jestliže celkové náklady na bydlení představují více než 40 procent čistého, zdaněného příjmu domácnosti, včetně případných sociálních dávek. Do výpočtu se přitom ovšem nezahrnuje případný státní příspěvek na bydlení pro sociálně slabé.

V období od roku 2005 čelil nejvyšší podíl tuzemských domácností nadměrným nákladům na bydlení v roce 2008. Tehdy se daný podíl vyšplhal na 12,8 procenta domácností. Další poměrně vysoká hodnota byla zaznamenána v krizovém roce 2013, a sice 11,7 procenta. Od té doby daný podíl setrvale klesá. To znamená, že i když ceny bydlení rostou, čistý příjem domácností, zejména těch nízkopříjmových, roste ještě rychleji, upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda.

S výjimkou právě roku 2013 vykázala ČR v porovnání s EU, ale také s eurozónou vždy nižší podíl domácností s nadměrnými náklady bydlení (viz graf v galerii). V evropském kontextu je tedy podíl takovýchto domácností v ČR v probíhajícím desetiletí převážně podprůměrný. V EU jako celku i v eurozóně se daný podíl pohybuje v období od roku 2010 kolem deseti až jedenácti procent.

V roce 2018 bylo nejvíce domácností s nadměrnými náklady bydlení v Řecku, takřka čtyřicet procent. Poměrně hodně jich bylo také v Bulharsku (17,9 procenta), v Dánsku (14,7) či v Německu (14,2). Bulharský případ ilustruje, že nadměrné náklady jsou problémem i nových zemích EU, s celkově nižší cenovou hladinou, o nichž se často tvrdí, že vykazují relativně nízké náklady bydlení.

Nejnižší podíl domácností loni nadměrným nákladům čelil v rámci EU na Maltě (1,7 procenta), na Kypru (dvě procenta) a v Estonsku (čtyři procenta).